¿quieres picar nada antes?

já šílená, dočetla jsem expanzi, venku je krásně a já jedu na tři dny truchlit nad samotou na samotu k prarodičům, ikdyž bych se teď spíše potřebovala propít do střízliva, nejlépe za pomoci tequily (ale nemám na to dost skořice ani pomerančů... a vlastně, sakra, nemám tequilu). na samotě hodlám dojít k závěrům závěrečným, pravděpodobně nesmyslným a neuskutečnitelným. nejspíš to dopadne tak, že budu osnovovat nereálné plány jak se vrátit do varů a úspěšně tam propít léto ve václavovi se svými novými i starými známými. to by byl teprve sen. ale místo toho si koupím plátno a smrtelně vážně se ze své vášně pro vary vymaluju. pověsím si to vedle plakátu z festivalu. jo. švejku, ty zvrhlíku. a teď nemyslím tu literární postavu.
a pak pojedu do tenčína a finálně tam zešílím. tjáá.

kviff: day five and six

tak ještě malý doslov k posledním dnům festivalu, kdy už nebyl čas nazbyt a tudíž jsem se ke psaní nedostala.
ve středu jsem šla večer do kina na wrestlera nový film od aronofského. byla to tak trošku sázka na jistotu, protože mám jeho filmy moc ráda - on to prostě umí. a i tentokrát se mu povedlo mě rozplakat a dostat na lopatky. film o křehkých věcech v drsném prostředí.
ve čtvrtek jsem měla docela nabito. po klasickém ranním zevlu u pokladen, který byl okořeněn deštěm a palačinkami jsem hned šla do velkého sálu na historický film královna margot. na hitorických filmech enmám ráda, že člověk musí pořád dávat pozor kdo je kdo, jinak se ve vztazích okamžitě ztrácí. já jsem byla na něco takového příliš unavená, takže jsem spíše zkoumala vizuální stránku filmu a taky trošku spala. po dvou a půl hodinách jsem se vypotácela z kina, ale deset minut na to už jsem do velkého sálu mířila zase, tentokrát na almodóvara a jeho rozervaná objetí. taky trochu sázka na jistotu, tenhle film se mi vážně líbil. pak jsem se jela trošku zregenerovat domů a hurá do času na dokument žijeme na veřejnosti. byl docela zajímavý a docela nepopsatelný, ale musela jsem odejít dřív, protože jsme jeli do doubí za andulčinou maminkou na večeři. potom jsme jeli zpátky a pořádně zkvásli ve václavovi s tequilou, pívem a becherovkou. parádní večer! varáci jsou prostě skvělí.
v pátek ráno jsme úspěšně zaspali autobus, takže jsme museli vyhledat jiný spoj. po úmorné cestě jsme se konečně dopotáceli domů a já měla v hlavě jenom dvě myšelnky - spát a jet zpátky. byl to v mnoha ohledech dokonalý festival a budu na něj ještě hooooodně dlouho myslet :-)

kviff: day four

po včerejším flákačském dni jsem dnes měla docela nabito. ráno jsem klasicky prospala čekání na otevření pokladny, nacpala se výbornou palačinkou a pak se rovnou vydala do kina, do velkého sálu na film lekce 21. musím o něm ještě hodně přemýšlet. buď to byla úplná blbost nebo fakt dobrý film. každopádně se mi na něm líbila myšlenka zpochybnění beethovenovy deváté, ne, že bych s ní souhlasila, ale byla rozhodně netradoiční. jo a taky to bylo moc pěkně udělané, spousta krásných záběrů a podle mě nejhezčí filmový polibek, který jsem kdy viděla (ikdyž byl teda docela obyčejný). ale připadala jsem si trochu jako v noclehárně, protože napravo ode mně seděla spící andula a nalevo spící karel :-D no, tenhle film si prostě musím nechat projít hlavou.
když jsem vylezla z kina, chvilku jsem se věnovala své oblíbené činnosti (sezení před termálem a pozorování lidí) a pak jsme šli na oběd. dala jsem si pstruha na česneku, bylo to asi nejlepší jídlo za celý týden, ale hrozně jsem se přejedla a ještě teď trávím. jo, abych nezapoměla, dostala jsem krásné festivalové tričko hrozně jsme se do něj zamilovala.
po obědě jsem nějakým způsobem dovalila svoje přecpané tělo domů a téměř okamžitě padla do postele a usnula. probudila jsem se asi v šest a byl čas vydat se na husovku. věřte nebo ne, ale já jsem tam trefila! mám ze sebe fakt radost. stálo to za to. film all tommorow´s parties o stejnojmenném hudebním festivalu, poskládaný z amatérských záběrů, na kterých se podílelo dvěstě lidí (a některé byly fakt šílené - třeba holka, co vypadla z balkónu a strhla ssebou zábradlí nebo kluk, který s naprosto přesvědčivým výrazem umělce neskutečně falešně hrál a zpíval maps od yeah yeah yeahs). před chvilkou jsem vyšla z kina a ještě furt si připadám jako v jiném světě. wow. to byla fakt síla :-)
takže teď se chystám vyrazit na poslední dnešní film, kterým je wrestler, nový film od arofonského (requiem za sen, fontána). popis mě teda nijak extra nezaujal, ale protože miluju jeho filmy, jsem přesvědčená, že to bude dobré.
naši dnes odjeli domů a já chytám depresi, protože se blíží i náš odjezd. a já odsud tak staršně nechci... ale vypadá to, že hned po příjezdu domů pojedu s tatínkem na colours of ostrava, takže se mám na co těšit. tohle léto je zatím prostě báječné :-)) (klep, klep)

kviff: day three

i dneska tedy nejdříve zbytek včerejška. poflakovali jsme se po varských hospodách a při tequile a pívu nabírali síly na poslední film dne, černej dynamit. fakt pecka! šílená komedie. do kolen mě dostala nejedna scéna. a především asi pětiminutový asociační dialog (představte si, že ve "vymazleným bejváku" sedí banda drsných černochů, fakt řízci, a hlavní kápo se s nima několik minut baví asi tímto stylem: "athény! to znamená, bohyně athéna! a my všichni samozřejmě víme, kterého boha měla řecká i římská mytologie společného?" všichni ti borci vyvalí oči a jako ve škole křičí jeden přes druhého jména). vážně, jeslti někdy budete mít možnost to vidět, neváhejte ani vteřinu.

dnes je třetí krizový den, tak jsem si jej udělala dnem odpočinkovým. ráno klasicky pro lístky, prozíravě jsem si vzala spacák a celé dvě a půl hodiny prospala. po příchodu domů jsem sebou sekla do postele a dopřála si asi sedm hodin spánku (což je na moje momentální poměry úplná pohádka). když jsem se probudila, téměř idylické ranní počasí se změnilo v deštivý hnus, do ketrého by ani psa nevyhnal, takže jsem se vydala do obchodu. pak jsem počkala, až se počasí trošku uklidní a fičela na svůj jediný dnešní film - tři krátké filmy ze soutěže dokumentů. první z nich, starý blázen, který pohnul horou, byl o jednom hudebním klubu v číně, který založil starý muž a pomocí něho zprostředkoval návštěvnéíkům netradiční hudbu, ve které se snoubí tradiční čínské prvky s kytarovými riffy připomínajícími hardcore nebo naopak hiphopovými rytmy. velmi zajímavé, taky trošku filozofické pojednání o tom, že je třeba udělat spoustu maličkostí, abychom dosáhli něčeho velkého.
druhý, než to začne bolet, byl docela komický snímek o vztahu matky a syna, který si našel přítelkyni ne zrovna vyhovující matce. teď si asi představíte mladého člověka. ne, hlavnímu aktérovi bylo něco kolem padesáti a žil se svou matkou. vypjaté hádky, často docela komické ("dřív jsi se zajímal o umění, víc jsi četl a zajímal tě rembrandt, a teď?! teď chodíš nakupovat do supermarketu a čteš tak maximálně časopisy!"). při scéně, kdy matka sedí za klávesami a cvičí svůj zpěv jsem se vážně musela smát, no, nedalo mi to a při diskuzi po projekci jsem se zeptala, jeslti má za sebou pěveckou kariéru (prý zpívala v šesté řadě ve sboru).
třetí film měl asi devět minut a byl o australské uklízečce, která vyprávěla o špatném mínění lidí o uklízečích a podobných profesích, tedy že nejsou vzdělaní ani chytří.
teď sedím klasicky nahoře v termálu, strašně se mi klíží oči a přemýšlím, co budu dělat. večer jdeme všichni na společnou večeři, naši totiž odjíždí už zítra. sice kvůli tomu prošvihnu výběr filmů z festivalu krátkých filmů v praze, ale nevadí.
jo - a víte, co je na festivalu vůbec nejlepší? mám pocit, že všechny moje problémy jakoby zmizely, trápí mě maximálně tak nedostatek spánku a prostě si užívám co to jde :-)

kviff: day two

je neděle. co bych dnes dala za pět hodin spánku... spát jsme šli ve dvě a vstávali tradičně po páté. ale než přejdu k dnešnímu dění, musím ještě napsat něco málo o zbylých včerejších filmech.

poraněný člověk. o hledání sebe sama. o homosexualitě. o tom, jak je občas každý pěkná svině. o takovém filmu nelze říct, že je "pěkný". ale rozhodně je výjimečný a rozhodně se mě dotkl.
když jsem se vymotala z termálu a najedla se, ještě jsem poseděla nad pívem s varákama ve václavovi, (místní knajpa, fakt dobrá) a vydala se hledat divadlo husovka, kde mě čekal další film. no, úplně jsem zabloudila a vůbec nevěděla kde jsem, ale naštěstí byl se mnou doprovod s lepším orientačním smyslem, než je ten můj, a tak jsem to nakonec stihla.
patti smith: dream of life. musím zahanbeně přiznat, že jsem vnímala jen tak dvě třetiny, protože se mi šíleně klížily oči, ale vždy mě probudila hudba patti smith. tenhle film vznikal jedenáct let a je vážně dost inspirativní. je to jako jedna velká koláž jejího života: záznamy z koncertů, fotky, básně, malby... spíše než filmový to byl hudební zážitek. dost dobré.
páskové. ztřeštěný ruský muzikál. děj docela obyčejný, ale zpracování dokonalé. ruské retro. rudé rty, řasy až do nebe, široké barevné sukně, károvaná saka, stylové kravaty, jazz, tanec a strhující šílenství. na to bych se vydržela dívat hodiny a hodiny. místy tak kýčovité, že jsem se musela smát, ale přesto naprosto okouzlující podívaná. nechyběl vtip, dokonalá choreografie ani gramofonové desky z rentgenových snímků. všechno přehnané do nejvyšší možné míry. kýč, kýč, kýč!ale tak krásný!! však se podívejte sami.


po tom, co jsem dnes ráno vypadla z fronty na lístky (mimochodem pěkně mě vytočili, na obrazovce ukazovali, že na jistý film mají ještě 250 lístků a když jsem přišla, žena za pokladnou prohlásila, že už je vyprodáno) jsem se chvilku poflakovala a pak jsem se vydala opět na husovku. bohužel, neúspěšně. zase jsem totiž šíleně zabloudila a protože doprovod jsem ssebou neměla, film jsem nestihla. ale zato jsem viděla ivana trojana vysedávat kavárně :-) po chvilce zevlování před termálem (strašně ráda pozoruju kolemjdoucí a přemýšlím třeba o tom, jestli se na nich dá poznat, že nejsou češi, ikdyž je neslyším) jsem se rozhodla, že sezastavím domů. začlo být dost vedro, takže jsem si vyžehlila sukni a něco po třetí vyrazila zpátky do termálu na projekci výběru filmů z nadcházejícího fresh film festu. jsem milovník krátkých filmů, často mě zasáhnou víc, než nějaký dvouhodinový trhák. a těchto pět se vážně povedlo.
teď to vidím na kávu, něco málo k jídlu a pak vyzvednu andulku a zapadneme do nějaké knajpy. v jedenáct nás čeká černej dynamit, předpokládám, že to bude naprostá pecka, takže se moc těším. tak zase zítra...

kviff: day one

takže, protože má můj festivalový program často třeba dvouhodinové mezery, které zaplňuji buď jídlem, bloumáním po kolonádě, zevlováním s přáteli nebo okopováním notebooku v internetové zóně, rozhodla jsem se, že budu psát na blog o zdejším dění. a především budu psát o filmech, abych ani na jeden nezapoměla, protože loni jsem napsala jen něco a teď o polovině filmů nejen nevím, o čem byly, ale často ani netuším, že jsem je viděla.

je sobota. po především psychicky náročné včerejší cestě jsem zalehla relativně brzo, někdy po půlnoci, a ikdyž jsem byla přes noc dost vyrušována, pět hodin jsem jakž takž naspala. budík zazvonil pár minut po páté, chvilku jsme se hecovala a pak se tedy vyhrabala z pelechu a po ranních rituálech jsme s andulkou č.2 popadly věci a kvapily na autobus. s pocitem, že jsem storpocentně na něco zapoměla (jak se ukázalo, pocit to byl správný), jsem mžourala do svého prvního letošního karlovarského rána. z moskvevské na tržnici to je asi sedm minut, přesto se mi podařilo upadnout do jakéhosi polospánku. u pokladen před termálem už stepovalo pár lidí. s vidinou šíleně zdlouhavých dvou hodin jsem se posadila na studenou zem a v lehkém nevědomí vedla konverzaci se spolučekajícími. v sedm se otevírá fetivalová prodejna pečiva, takže jsem se vydala na oblíbené koblihy, které mi značně zpříjemnily zbylou hodinu čekání. konečně osm! samozřejmě, že zrovna u naší pokladny se zasekla tiskárna. slečna měla sice krásný úsměv, ale ve frontě to trošku vřelo, a to nejspíše především mezi těmi, kteří viděli, jak se na obrazovce znázorňující počet zbývajícíh lístků u jejich favorizovaného snímku docela nevinně objevila červená nula. nakonec ale přiběhl na pomoc vysoce sympatický dredař, který problém vyřešil a tak se prodej lístků rozběhl i zde. tu se mi nad hlavou rozsvítila pomyslná žárovka. nojo, vždyť já jdu o půl desáté na film a nemám lístky. fičím zpátky na tržnici, autobusem na moskevskou (mimochodem cena mhd je tu naprosto šílená, člověk musí hodně přemýšlet, jestli jedno pivo nebo si ošoupat nožky) a domů. tam se samozřejmě zbytek výpravy poživačně rozvaloval a pomalu se porobouzel, což mě trošku popudilo, protože přeci jen, já už byla čtyři hodiny na nohou. popadla jsem lístky a opět využila mhd zpět na tržnici. v termálu už bylo docela živo, po krátkém uvažování, kde se nachází malý sál a trošce bloudění jsem konečně usedla a čekala na svůj první filmový zážitek tady ve varech.
šlo film umělec. trošku podivný, ale vskutku originální příběh o umělci, který vlastně nebyl umělcem, ale pouze sklízel ovoce, které přinášelo dílo starého nemohoucího muže, jemuž byl "umělec" ošetřovatelem. zajímavé rozjímání o podsatě umění. především vizuální zážitek s velmi netradiční kamerou a hodně dobrou hudbou. a konec mě téměř rozplakal, ačkoliv ani nějak extrémně dojemný nebyl. jsem citlivka. každopádně - krásný film, už se těším na další.
když jsem se vypotácela z kina, venku bylo krásně, tak jsem vyfotila nějaké zbytečnosti (až se dostanu domů, přihodím), dala si kukuřici a chvilku se jen tak poflakovala po varech. no a nebyly by to vary, kdyby nebylo aprílové počasí. takže jakmile se zatáhlo a začlo poprchat, utíkala jsem zpět k termálu. teď mě čeká od dvou film poraněný člověk, pak asi skočíme na pívo, potom se potáhnu až na husovku na patti smith: dream of life a první den ve varech zakončím filmem páskové. až najdu zítra čas, napíšu zase nějaké další žvásty.

summer summer

come on, we have two months of freedom!

here we go again

neděje se skoro nic. pořád je hnusně a skoro pořád prší. zdržuji se především doma s krátkými výpady do hospody a zpět.
je příjemné vědět, že už mi může být všechno jedno, že už mám školu docela zdárně za sebou a že v úterý naposled v tomto školním roce přeskočím potok pro obyčejný kus papíru s několika čísly, které jsou kdovíproč strašně důležité. na druhou stranu jsou přede mnou dva měsíce volna a já mimo pár pevných bodů nevím, co budu dělat.
ale podstatné teď je, že ani ne za týden už budu ve varech obklopena volností, filmy, hudbou a dlouho neviděnými přáteli. takže už se plně nořím do festivalové nálady, vybírám filmy i doprovodné akce a šíleně se těším. akorát tedy nevím, jak to budu všechno stíhat. a především tím myslím spánek. na pár dní se mi absolutně změní denní režim. v pět ráno vstávat, jet k termálu čekat do fronty na lístky, odtud se vypotácet o půl deváté a zajít si do pekárny na snídani. potom buď jít domů spát nebo rovnou na film, mezi filmy se procházet po varech a živit se vařenou kukuřicí, haluškami a horkými lázeňskými oplatkami, večer buď na nějaký koncert, jinou akci nebo na další film, často ještě o půlnoci sedět v kině, o půl třetí se dokodrcat domů a užít si své dvě a půl hodiny spánku.
doufám, že tam najdu čas napsat alespoň krátké recenze zhlédnutých filmů.

finally!

jo! jo! po dvou týdnech konečně okamžik prozření!
protože
"badminton, to je takový ten aušus tenis."

whatever gets you through the night

a byla to pohoda.
celý minulý týden jsem se tak nějak zotavovala ze sobotního vraha, jehož následky zanechaly stopy na mých nohách, v mé hlavě a nejspíše i na jednom důležitém přátelství, což mě teď dost hlodá a doufám, že se to spraví.
nedělo se vlastně skoro nic zajímavého, vyjma mých podivných myšlenkových pochodů, které už jsou tentokrát docela v koncích, ikdyž se snažím praktikovat svůj oblíbený přístup "jenom tak proplovám". ve středu, když už jsem ten zmatek vyloženě nezvládala, jsem vytáhla zuzanku na procházku, abych se trošku odreagovala. potkaly jsme klasicky benjamína a chvilku s ním jen tak lelkovaly v parku, pak jsme se sebraly a vydaly se nahoru. rozhovor se stáčel na témata, která byla jindy tabu. jsem známa tím, že ráda hraju s otevřenými kartami. nejsem introvert. a tenhle večer mi pomohl.
ve čtvrtek třída vyrazila na školní výlet. bylo to fajn. celý čtvrtek bylo krásně, takže jsme se váleli u vody, relaxovali a koupali se. večer proběhl relativně poklidně, místy se k nám přidávali nějací třeťáci ze znojma, co byli taky na výletě, ovšem v daleko pokročilejší fázi opilosti, než my. ikdyž někteří jsme se pokoušeli je dohnat. znojmo, vidím tě dvojmo.
"proč sem jde dvakrát?" "ale on už sem jde potřetí." "jenže já ho vidím jenom dvakrát!"
nakonec ve čtyři ráno usínání na židli před chatkou, mluvení z cesty o věcech, které s tím večerem vůbec nesouvisí a ani nevím, jak mě napadly ("a kdy ses narodila?" "ale maky má taky razítko chiquita!"). příjemný to večer. v pátek bylo strašně hnusně, takže jsme skoro celý den jenom proseděli v autobuse, krátce se zastavili v telči a nakonec i v olomouci a alou domů. po příjezdu jsem s připadala jako z jiného světa. naštěstí stál ben s lapym zrovna na balkóně, když jsem šla kolem a pozvali mě nahoru, takže jsem se úspěšně naladila zpět na vlnu klasického rožnovského pokvasu.
i přesto, že to zní všechno docela optimisticky a spokojeně, vlastně mi je docela mizerně. nejhorší totiž je, když nevíte, na čem jste. zmetek, zmatek.